Czech Recordings

Velmi dobře, děkuji

Ahoj, jmenuji se Luca.
Rád bych se dnes představil, abych si procvičil svou češtinu. Jsem Ital a se učím česky. Bydlím v Londýně, ale narodil jsem se v italském městě Lecce. Lecce leží na jihu Itálie a dostat se tam z Londýna to přímým letem trvá asi dvě hodiny. Bydlím tady už dva roky. Myslím, že je Londýn skvělý, protože je to velmi rozmanité místo a můžete se tady setkat s lidmi z celého světa. Mám pár dobrých přátel, ale většina z nich jsou Italové a bohužel ještě neznám mnoho Angličanů.
Je mi 35 let. Proč se učím češtinu a jiné jazyky? Prostě proto, že si myslím, že učení jazyků je velmi obohacující zkušenost a rád se setkávám s lidmi z celého světa. I když je pro mnoho lidí učení jazyků velmi obtížný úkol, já si myslím, že je to zábavné. Upřímně musím říct, že to rozhodně stojí za námahu...

- Ahoj. Já jsem Luca a tohle je můj přítel Antonio.
- Těší mě. Jmenuji se Pavel.
- Těší mě. Jak dlouho chodíte na tato setkání?
- Už asi tři měsíce . A vy?
- Přišli jsme dnes poprvé.
- Vítejte v naší skupině! Už jste někdy byli v Praze?
- Ano. Já jsem byl v Praze loni v září na čtyři dny. Antonio tam byl na stáži. Pracoval tři měsíce v Italské obchodní komoře.
- Jak se vám líbilo v Praze?
- Ano, moc se nám tam líbilo. Mně se tam líbilo natolik, že jsem se začal učit česky.
- A vy? Jak dlouho jste v Londýně? Co děláte?
- Já jsem tady už skoro pět let a pracuju jako účetní. A vy?
- Byl jsem tady dva roky. Získal jsem titul magistr ve výuce jazyků a ted’ hledám práci jako učitel japonštiny. Před příchodem do Londýna jsem bydlel 10 let v Japonsku. Tam jsem učil italštinu na univerzitě.
- A vy, Antonio?
- Přijel jsem sem téměř před půl rokem. Přijel jsem abych se zdokonalil v angličtině. Ted' pracuju v Cafe Nero, ale doufám, že najdu lepší práci.
- Na zdraví!
- Na zdraví!

Rozhodl jsem se studovat češtinu náhodou. V září loňského roku jsem jel na čtyři dny do Prahy navštívit přítele, který tam žil, a byl jsem fascinován tímto jazykem...

Po mnoha letech strávených v Japonsku to bylo poprvé, co jsem navštívil jednu Evropskou zemi, jejíž jazyk byl pro mě naprosto nepochopitelný...
Stále si pamatuji, kdy podíval jsem se na vývěsní štíty a menu v restauracích a nemohl jsem pochopit nic! Proto jsem se rozhodl studovat češtinu a ted‘ to začíná být vzrušující. Začal jsem se učit nedávno, ale jednoho dne bych se chtěl naučit mluvit dobře a doufejme, že budu moci opět navštívit Českou republiku.

Jak se jmenujete?
Jemenuju se Luca.

Kolik je vám let?
Je mi 35 (třicet pět) let.

Odkud jste?
Jsem Ital, ale žil jsem 10 let v Japonsku.

A co jste dělal v Japonsku?
Učil jsem italštinu na univerzitě. Na začátku jsem odjel studovat japonštinu. Pak jsem studoval grafický design po dobu 2 let na univerzitě v Tokiu. Začal jsem pracovat jako grafik, ale moc se mi to nelíbilo. Nakonec jsem našel práci jako učitel italského jazyka a zůstal jsem tam asi 10 let.

A kde bydlíte ted’?
Teď žiji v Londýně.

A co děláte?
Přijel jsem sem před dvěma lety. Studoval jsem po dobu jednoho roku a získal jsem titul magistr ve výuce jazyků. Ted’pracuji jako učitel japonštiny na univerzitě.

Včera večer jsem potkal jednoho Číňana pro 'language exchange' - jazykovou výměnu.

Procházeli jsme se po Melbourne a mluvili jsme o všem a ničem. On byl z Harbinu - v severní východní Číně, a tak měl perfektní přízvuk když mluvil standardní činštinou (putonghua). Nerozuměl jsem všemu, co říkal, ale jeho angličtina nebyla špatná - snad lepší než moje činština, a to mezi námi nějak pracovalo.

Už jsem párkrát mluvil na internetu s Číňanem a bylo to dobré. Nevím jestli je lepší potkat někoho na živo než s ním mluvit na internetu...? Možná že ne: když je to dobré, je to dobré, ale když se nudíš, nemužeš ho vypnout!

Před dvoumi týdny, pro máminy a táty šedesáté narozeniny, a pro Gerardovy čtyřicáté narozeniny, jsem naplánoval jízduv horkovzdušném balónu. Mamka k nám přišla předtím večer, a my jsme se vzbudily ve tři hodiny ráno, abychom jsme mohli být v Yarra Valley před východem slunce. Táta nás potkal na půli cesty, protože bydlí tam někde na kopci. I když moc nepršelo, vítr byl něják divný, a tak zrušili let! Byla to škoda, protože Iva a Nick co byli s námi, jsou už zpátky v Japonsku, a tak s námi nebudou letat příště, kdy už počasí bude lepší. Nevadilo nám to - měli jsme dobrou snídani v hezké kavarně v Lilydalu, a už se těšíme na příští dobrodružství.

Nový začátek

Jednoho rána ležela andulka Táňa mrtvá na podlaze klece. Dvanáct let nás doprovázela naším životem, při každém výletu po pokoji sedávala zvědavě na mém rameni a mile ozobávala moje ucho. Opatrně jsem ji vyzvedla z klece. Jakub, Tánin sameček, se mezitím tlačil do nejvzdálenějšího rohu klece. V zahradě Táňu pochováme pod nejkrásnější jabloní. Přinejmenším nám zůstal Jakub. Ale Jakub vypadal jako hromádka neštěstí. Seděl osaměle a nepohnutě na svém posedu. Žádný veselý cvrkot nás nepozdravil, když jsme se vrátili z Tánina pohřbu. Ani chutný klas prosa nedokázal Jakuba přivést na jiné myšlenky. Po několika dnech jsme už měli o Jakuba strach. Jak ho můžeme vyléčit ze smutku? Rozhodli jsme se, že k němu přivedeme mladou andulku. A náš plán se vskutku vydařil. Jakub sice Máňu nepřivítal hned s „otevřenou náručí", ale brzy začal odpovídat na její neustále cvrlikání.

Sportovní prověření paměti

Před nedávnem jsem svému malému šestihlavému hejnu papoušků vlnkovaných dala úlohu na prověření paměti. Postavila jsem jim klec, kterou ještě neznali, na stoličku uprostřed místnosti. Na střechu klece jsem položila klas prosa. Všechno ostatní krmení jsem dala z jejich pokojové voliéry pryč. Po určité době, když už překonali svou plachost, přiletěli papoušci na střechu voliéry a pochutnávali si na oblíbeném prosu. Až dosud se nejednalo o těžký úkol. Nyní jsem ale dala klas prosa pryč a položila ho viditelně dovnitř klece. Jedna dvířka klece jsem nechala otevřená. Andulky přistály, jak byly zvyklé, na střeše klece a marně se pídily po krmení. Pak ale přece jen našly proso uvnitř klece. Bylo na nich vidět, jak se pokoušejí najít řešení, aby se přiblížily pochoutkám. Někteří z mých papoušků to jednoduše vzdali a odlétli. Chytřejší se nenechali odradit a nakonec našli otevřená dvířka klece. U vchodových dveří se vytvořila fronta. Všichni směřovali k prosu a pochutnávali si na něm. Abych vyloučila náhodu, otevřela jsem i jiná dvířka klece. Úkol vyřešila zase stejná zvířata. Ostatní byla moc ustaraná a některé andulky vůbec nechápaly, o co vlastně jde.

Šibalský Oskar

Oskar vůbec nespěchal, aby přisel na svět. Ze skořápky svého vajíčka se vyklubal jako poslední ze tří sourozenců. Z nich vyrostly poměrně brzy překrásné, dokonale andulky, avšak Oskar zůstával křehký, jemný a drobný. Oskar se tak stal „ostře sledovaným dítětem" naší rodiny.
Dostával výběrové porce čerstvého krmení a dvakrát týdně natvrdo vařený vaječný žloutek s netučným tvarohem jako „posilující krmení". Rychle se ale ukázala jedna věc: Oskar byl sice malý, zato vsak mazanější než jeho bratr a sestra. Oskar nás opakovaně překvapoval svojí téměř neuvěřitelnou vynalézavostí. Než se kdo nadál, objevil, jak lze využít listy palmy jako klouzačku. Zadní částí svého těla se posadil na list a „plachtěním˝ odfrčel dolů do umyvadla. Kapající kohoutek u kuchyňského dřezu si předělal na osobní sprchu, pod kterou se otáčel s roztaženými křídly a napůl zavřenýma očima. Přestože Oskar neuměl číst, těšily se jeho veliké pozornosti noviny. Oštípal okraje novin a odtrhával úzké pruhy papíru. Jednoho dne dokonce zpracoval bankovku o hodnotě 100 eur. Lehkomyslně jsem ji nechala položenou na skříni. Když Oskar zemřel, bylo mu téměř 14 let, slušné stáří na papouška vlnkovaného. Inu, Oskar nikdy nikam nepospíchal.