Psst...

Do you want to get language learning tips and resources every week or two? Join our mailing list to receive new ways to improve your language learning in your inbox!

Join the list

Czech Audio Request

jack0704
1182 Words / 1 Recordings / 0 Comments
Note to recorder:

Please read this text carefully, distinctly and slowly for any beginner in learning Czech could understand everything and imitate easily every peculiarity of Czech pronunciation. Thank you very much!!! ;=)

O UTRŽENÉM SLUCHÁTKU

Mach a Šebestová byli žáky třetí bé, bydleli v jednom činžáku a chodili do školy spolu.
V domě bydlela paní Kadrnožková se psem Jonatánem a paní Cibulková s kočkou Micinkou, takže tam byl občas pěkný cirkus.
Šebestová si dělala z Jonatána legraci a říkala mu: „Haló, haló, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión".Jonatána to zlobilo, ale jinak to byl kamarád a často paní Kadrnožkové utekl, aby Macha a Šebestovou do školy doprovodil. Jenomže paní Kadr-nožková mu tyhle výlety jen tak netrpěla.
Upřímně řečeno, Mach a Šebestová si na paní Kadrnožkovou rozhodně nemohli stěžovat, protože jejím přičiněním přicházeli do školy skoro vždycky včas. Ani pes Jonatán se na paní Kadrnožkovou nezlobil. Jonatán byl totiž hravé zvíře, a tak měl celé dopoledne o zábavu postaráno.
Ten den byl zrovna přírodopis a soudružka učitelka vyvolala Macha, aby řekl, co ví o zajících. Jenže Mach toho věděl o zajících moc málo, znal akorát zajíce na smetaně, a tak stále říkal: „Zajíc žije v lese, v lese, žije v lese".A soudružka učitelka řekla: „To ví i malé dítě, že nežije na nádraží. Řekni nám, čím se živí, kolik má zubů a tak dále. Tak sednout! Zítra tě vyvolám znovu a jestli to nebude lepší, tak se těš!" Ale Mach se dal najednou do smíchu a s ním celá třída. Všichni se smáli jako pominutí. Cha-cha-cha-cha! Che-che-che-che! Chi-chi-chi!
A soudružka učitelka řekla: „Tak dost! Tohle není žádné vyučování!" Jenže vtom vešel do třídy soudruh ředitel a velice se divil: „Venku je tak krásně a vy jste tady jako zabednění!"
Ale soudružka učitelka řekla: „Promiňte, ale na ulici je pes, chová se jako blázen, no račte se podívat!" A soudruh ředitel se dal do smíchu: „No ne! Ten pes je vynikající! Proč by se měly děti dívat na mrtvého zajíce, když můžou vidět tak báječně živého psa?"A Šebestová řekla: „Prosím, to je náš kamarád Jonatán!" A oba se s Ma¬chem těšili na konec vyučování, až se s Jonatánem sejdou.
Jenže. Když skončila škola, Jonatán už na ulici nebyl a Šebestová si po¬vzdechla: „Toho asi paní Kadrnožková přece jenom chytila!"A tak šli s Machem domů a najednou uviděli takového zvláštního pána.
A Šebestová řekla: „Hele, ten pan si hraje na psa, no koukej co dělá!" Ale Mach řekl: „Šebestová, ty seš přece trdlo! Co by si hrál na psa? Takovej starej člověk si nebude hrát na psa. Ten ztratil brejle, vsaď se!"A měl pravdu. Ten pán ztratil brejle a nemohl je najít, protože brejle se bez brejlí špatně hledají. Naštěstí Mach brejle měl, a tak ty brejle našel.
A starý pán měl radost a řekl: „Tak abyste věděli, za to, že tak hezky pomáháte starým lidem, tak vám něco dám". A Šebestová řekla: „No jo. Ale k čemu nám to bude dobrý? S tím se nikam nedovoláme." A chtěla sluchátko vrátit. Jenomže ten pán byl pryč. „No to jsem blázen!" divil se Mach.
Ale Šebestová řekla: „To máš fuk. Radši mi řekni co s tím budeme dě¬lat?" „Můžeš do toho volat 'Haló, haló, proč je koček málo'," řekl Mach. „A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión," řekla Šebestová. A vtom se ze sluchátka ozvalo: „Říkáte milión koček? No prosím, jak si přejete."Oba koukali jako vyjevení, protože tolik koček v životě neviděli. První se vzpamatovala Šebestová a řekla: „Poslouchej, mám dojem, že to má na svědomí to sluchátko." „No jo", řekl Mach. „Jenomže co teď? Co s těma kočkama? Když je vezmu domů, tak mě naši vyhodí."
„A co sluchátko?" řekla Šebestová. „Prosím vás, ať jsou ty kočky pryč!" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale prosím, beze všeho." „Šebestová, člověče, ono to vážně funguje!" řekl Mach. „To je fantastický, chápeš to?" „Ne¬chápu, řekla Šebestová, ale fakt je to, že je to fantastický". A oba kroutili hlavou celou cestu až domů.
Jonatán je zdravil už z dálky a Šebestová řekla: „Chudinka malej! Ta Kadrnožková ho už zase zamkla." Ale Mach se zasmál: „Jestli chceš, tak bude dole na to tata." A řekl: „Mohl by být Jonatán chvilku ptákem?" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale jo, no proč ne?"A to už měl Jonatán krásná křídla. A Mach dole křičel: „No tak poleť!" „Vypadá nějak divně, že jo?" řekl Mach. „S takovou obludou si přece nebudeme hrát." Jenomže Šebestová řekla: „Ty si stejně hrát nemůžeš. Musí se učit, zejtra jsi zkoušenej ze zajíců."
Ale Mach se dal do smíchu: „Šebestová, já mám nápad. Vždyť si můžeme hrát se zajícema." A hned řekl: „Prosím vás, my bysme potřebovali, aby z nás byli tři zajíci.." A ze sluchátka se ozvalo: „No jak račte." A než bys řekl švec, Mach, Šebestová a Jonatán hopkali k lesu.
Našli tam spoustu novejch kamarádů a dozvěděli se spoustu věcí. Starý zajíc jim vysvětlil všechno možné: no k čemu jsou vlastně zaječí uši a co se s nima dá dělat. Bylo to všechno hrozně zajímavé až na to, že je pořád vyrušoval nějaký myslivec.Jenomže Mach, Šebestová a Jonatán si s ním naštěstí věděli rady.
A příští den, když soudružka učitelka vyvolala Macha a ptala se, co ví o zajících, Mach začal vyprávět, čím se zajíci živí, kolik mají zubů a kolik dětí, jak bydlí, kdy tak asi ráno vstávají a kdy jdou večer spát. A soudruž¬ka učitelka kroutila hlavou: „No je to vůbec možné, aby žák třetí bé věděl o zajících víc než já?"
A tak Mach dostal jedničku s hvězdičkou a Šebestová mu šeptala: „Tak to ti teda řeknu, že to sluchátko je ohromná věc." A Mach řekl: „Člověče, Šebestová, s tím zažijeme věcí! To teprve uvidíš!"To s těmi zajíci se stalo ve středu. A hned ve čtvrtek odpoledne soudružku učitelku někdo zdraví. Jeje, dobrý den, soudružko učitelko, jak se máte a tak dále. Byla to paní Machová. A hned o škole. Jestli se jako může ze¬ptat, jak to tomu klukovi jde.
A soudružka učitelka povídá: „Můžete být klidná, paní Machová. Tomu vašemu to jde výborně a Šebestové zrovna tak. Včera jsem dala oběma jedničku s hvězdičkou, protože věděli o zajících víc, než je napsáno v Brehmově Životě zvířat.
Jen je mi divné, že oba začali najednou všechno okusovat. Tužky, pravít¬ka, dokonce i učebnice. Řekněte mi, kdo je to učí".A paní Machová povídá: „Tak vám teda řeknu, soudružko učitelko, tohle je mi nějak podezřelý. Představte si, že včera přiběhlo za tím naším klu¬kem z lesa skoro třicet ušáků. Měli jsme jich plnej byt. Já říkám: Poslou¬chej, co to má znamenat? A on že co to má bejt, že to jsou kamarádi.
Já povídám, pěkní kamarádi. Všechno je okousaný, i nohy od židlí, a těch bobků všude, kdo to má uklízet. To víte, že jsem je vyhodila. Ale před¬stavte si, mladý pán se urazil a že než by byl naším synem, to že bude radši rackem chechtavým, a kdesi cosi. Tak jsem řekla, jen si posluž. Až tím rackem budeš, tak mi dej vědět, žvanile jeden užvanilej".
Ale soudružka učitelka najednou povídá: „No ne. Kdopak to sem přilít?" A ten racek chechtavý řekne: „Che-che-che-che, mami, che-che-che, tak se ti hlásím, che- che-che". A o paní Machovou se pokouší mrákoty. Teda řeknu vám, soudružko učitelko, to jsou dneska děti, co?

Recordings

  • O UTRŽENÉM SLUCHÁTKU ( recorded by Skip ), None

    Download Unlock
    Corrected Text
    more↓

    O UTRŽENÉM SLUCHÁTKU

    Mach a Šebestová byli žáky třetí bé, bydleli v jednom činžáku a chodili do školy spolu.
    V domě bydlela paní Kadrnožková se psem Jonatánem a paní Cibulková s kočkou Micinkou, takže tam byl občas pěkný cirkus.
    Šebestová si dělala z Jonatána legraci a říkala mu: „Haló, haló, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión".Jonatána to zlobilo, ale jinak to byl kamarád a často paní Kadrnožkové utekl, aby Macha a Šebestovou do školy doprovodil. Jenomže paní Kadrnožková mu tyhle výlety jen tak netrpěla.
    Upřímně řečeno, Mach a Šebestová si na paní Kadrnožkovou rozhodně nemohli stěžovat, protože jejím přičiněním přicházeli do školy skoro vždycky včas. Ani pes Jonatán se na paní Kadrnožkovou nezlobil. Jonatán byl totiž hravé zvíře, a tak měl celé dopoledne o zábavu postaráno.
    Ten den byl zrovna přírodopis a soudružka učitelka vyvolala Macha, aby řekl, co ví o zajících. Jenže Mach toho věděl o zajících moc málo, znal akorát zajíce na smetaně, a tak stále říkal: „Zajíc žije v lese, v lese, žije v lese". A soudružka učitelka řekla: „To ví i malé dítě, že nežije na nádraží. Řekni nám, čím se živí, kolik má zubů a tak dále. Tak sednout! Zítra tě vyvolám znovu a jestli to nebude lepší, tak se těš!" Ale Mach se dal najednou do smíchu a s ním celá třída. Všichni se smáli jako pominutí. Cha-cha-cha-cha! Che-che-che-che! Chi-chi-chi!
    A soudružka učitelka řekla: „Tak dost! Tohle není žádné vyučování!" Jenže vtom vešel do třídy soudruh ředitel a velice se divil: „Venku je tak krásně a vy jste tady jako zabednění!"
    Ale soudružka učitelka řekla: „Promiňte, ale na ulici je pes, chová se jako blázen, no račte se podívat!" A soudruh ředitel se dal do smíchu: „No ne! Ten pes je vynikající! Proč by se měly děti dívat na mrtvého zajíce, když můžou vidět tak báječně živého psa?"A Šebestová řekla: „Prosím, to je náš kamarád Jonatán!" A oba se s Machem těšili na konec vyučování, až se s Jonatánem sejdou.
    Jenže. Když skončila škola, Jonatán už na ulici nebyl a Šebestová si povzdechla: „Toho asi paní Kadrnožková přece jenom chytila!"A tak šli s Machem domů a najednou uviděli takového zvláštního pána.
    A Šebestová řekla: „Hele, ten pán si hraje na psa, no koukej co dělá!" Ale Mach řekl: „Šebestová, ty seš přece trdlo! Co by si hrál na psa? Takovej starej člověk si nebude hrát na psa. Ten ztratil brejle, vsaď se!" A měl pravdu. Ten pán ztratil brejle a nemohl je najít, protože brejle se bez brejlí špatně hledají. Naštěstí Mach brejle měl, a tak ty brejle našel.
    A starý pán měl radost a řekl: „Tak abyste věděli, za to, že tak hezky pomáháte starým lidem, tak vám něco dám". A Šebestová řekla: „No jo. Ale k čemu nám to bude dobrý? S tím se nikam nedovoláme." A chtěla sluchátko vrátit. Jenomže ten pán byl pryč. „No to jsem blázen!" divil se Mach.
    Ale Šebestová řekla: „To máš fuk. Radši mi řekni co s tím budeme dělat?" „Můžeš do toho volat 'Haló, haló, proč je koček málo'," řekl Mach. „A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión," řekla Šebestová. A vtom se ze sluchátka ozvalo: „Říkáte milión koček? No prosím, jak si přejete."Oba koukali jako vyjevení, protože tolik koček v životě neviděli. První se vzpamatovala Šebestová a řekla: „Poslouchej, mám dojem, že to má na svědomí to sluchátko." „No jo", řekl Mach. „Jenomže co teď? Co s těma kočkama? Když je vezmu domů, tak mě naši vyhodí."
    „A co sluchátko?" řekla Šebestová. „Prosím vás, ať jsou ty kočky pryč!" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale prosím, beze všeho." „Šebestová, člověče, ono to vážně funguje!" řekl Mach. „To je fantastický, chápeš to?" „Nechápu, řekla Šebestová, ale fakt je to, že je to fantastický". A oba kroutili hlavou celou cestu až domů.
    Jonatán je zdravil už z dálky a Šebestová řekla: „Chudinka malej! Ta Kadrnožková ho už zase zamkla." Ale Mach se zasmál: „Jestli chceš, tak bude dole na to tata." A řekl: „Mohl by být Jonatán chvilku ptákem?" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale jo, no proč ne?" A to už měl Jonatán krásná křídla. A Mach dole křičel: „No tak poleť!" „Vypadá nějak divně, že jo?" řekl Mach. „S takovou obludou si přece nebudeme hrát." Jenomže Šebestová řekla: „Ty si stejně hrát nemůžeš. Musíš se učit, zejtra jsi zkoušenej ze zajíců."
    Ale Mach se dal do smíchu: „Šebestová, já mám nápad. Vždyť si můžeme hrát se zajícema." A hned řekl: „Prosím vás, my bysme potřebovali, aby z nás byli tři zajíci.." A ze sluchátka se ozvalo: „No jak račte." A než bys řekl švec, Mach, Šebestová a Jonatán hopkali k lesu.
    Našli tam spoustu novejch kamarádů a dozvěděli se spoustu věcí. Starý zajíc jim vysvětlil všechno možné: no k čemu jsou vlastně zaječí uši a co se s nima dá dělat. Bylo to všechno hrozně zajímavé až na to, že je pořád vyrušoval nějaký myslivec. Jenomže Mach, Šebestová a Jonatán si s ním naštěstí věděli rady.
    A příští den, když soudružka učitelka vyvolala Macha a ptala se, co ví o zajících, Mach začal vyprávět, čím se zajíci živí, kolik mají zubů a kolik dětí, jak bydlí, kdy tak asi ráno vstávají a kdy jdou večer spát. A soudružka učitelka kroutila hlavou: „No je to vůbec možné, aby žák třetí bé věděl o zajících víc než já?"
    A tak Mach dostal jedničku s hvězdičkou a Šebestová mu šeptala: „Tak to ti teda řeknu, že to sluchátko je ohromná věc." A Mach řekl: „Člověče, Šebestová, s tím zažijeme věcí! To teprve uvidíš!"To s těmi zajíci se stalo ve středu. A hned ve čtvrtek odpoledne soudružku učitelku někdo zdraví. Jeje, dobrý den, soudružko učitelko, jak se máte a tak dále. Byla to paní Machová. A hned o škole. Jestli se jako může zeptat, jak to tomu klukovi jde.
    A soudružka učitelka povídá: „Můžete být klidná, paní Machová. Tomu vašemu to jde výborně a Šebestové zrovna tak. Včera jsem dala oběma jedničku s hvězdičkou, protože věděli o zajících víc, než je napsáno v Brehmově Životě zvířat.
    Jen je mi divné, že oba začali najednou všechno okusovat. Tužky, pravítka, dokonce i učebnice. Řekněte mi, kdo je to učí".A paní Machová povídá: „Tak vám teda řeknu, soudružko učitelko, tohle je mi nějak podezřelý. Představte si, že včera přiběhlo za tím naším klukem z lesa skoro třicet ušáků. Měli jsme jich plnej byt. Já říkám: Poslouchej, co to má znamenat? A on že co to má bejt, že to jsou kamarádi.
    Já povídám, pěkní kamarádi. Všechno je okousaný, i nohy od židlí, a těch bobků všude, kdo to má uklízet. To víte, že jsem je vyhodila. Ale představte si, mladý pán se urazil a že než by byl naším synem, to že bude radši rackem chechtavým, a kdesi cosi. Tak jsem řekla, jen si posluž. Až tím rackem budeš, tak mi dej vědět, žvanile jeden užvanilej".
    Ale soudružka učitelka najednou povídá: „No ne. Kdopak to sem přilít?" A ten racek chechtavý řekne: „Che-che-che-che, mami, che-che-che, tak se ti hlásím, che- che-che". A o paní Machovou se pokouší mrákoty. Teda řeknu vám, soudružko učitelko, to jsou dneska děti, co?

Comments