1.(jedna) Celá země byla jednotná v jazyku i slovech.
Ve verši se objevuje spojení „celá země“. To znamená, že je tím míněno veškeré živoucí lidstvo, všichni lidé. Vyprávění se tedy ještě nesoustředí na vyvolený národ, ale mluví o všech. Dále víme, že „země byla jednotná“, nejde tu jen o to, že lidé měli jednu slovní zásobu, ale především všichni byli jednomyslní. Dokázali se dohodnout na jednom plánu a ten uskutečnit. Lidé byli jednomyslní v řeči i činech.
Pevná jednota lidí jak ve slovech, tak i ve skutcích může vést k dobrým činům, nebo se může změnit ve velké pokušení a vést ke vzpouře proti Bohu.
2.(dva) Když lidé přitáhli od východu, nelezli rovinu v zemi Šinear a usadili se tam.
Z verše se dovídáme, že lidé šli na východ. Proč se vydali právě tímto směrem, o tom můžeme jen spekulovat. Jako možná odpověď se nám nabízí poloha rajské zahrady, kterou Hospodin „vysadil na východě“. Lidé nebyli spokojeni s tím, co jim Hospodin dal, a vydávají se hledat ztracený ráj. Lid doputoval na pláň v Šineáru. Ta se rozprostírala v nížině mezi Eufratem a Tigridem. Místo rajské zahrady však nalezli jen holou pláň. Země Šineár pravděpodobně ležela na místě starověkého Sumeru, kolébky civilizace.
3. (tři) Tu řekli jedni druhým: „Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!“ Cihel používali jako kamene a asfaltu jako malty.
Již jsme si řekli, že po delším putování dorazil lid na planinu. Planina je místo, které moc neoplývá výskytem kamenů, proto mohla velice snadno vzniknout myšlenka, vyrobit si cihly. Cihly musely být vypalovány, protože tak byla dosažena jejich delší trvanlivost. Přitom získaly vysokou tvrdost, skoro jako kámen. Mezi sebou se spojovaly asfaltem. Asfalt je přírodní hmota, která se vyskytuje jako jedna ze složek surové ropy. Jeho ložiska se nacházela také v oblasti Mezopotámie a mohl se používat bez dalších složitých úprav, například při stavbě městských staveb. Díky znalosti výroby cihel byl položen jakýsi základní kámen pro stavbu velkých měst, jakým bezesporu bylo i město Babylon.
Lidé své stavitelské dovednosti chtěli využít pro potvrzení si svých dovedností a domnívali se, že si jimi zajistí život a existenci bez Boha, a tak upadli do jakési magie.
4. (čtyři) Řekli: „Pojďme, vystavme si město s velmi vysokou věží a proslavme se tím, abychom se nerozptýlili po celé zemi“.
Již víme, ocitli jsme se v místech mezi Eufratem a Tigridem, tedy na místě, kde se nacházelo starověké nádherné a slavné město Babylon. V této oblasti bylo nemyslitelné, že by město nemělo mít svou věž. Ta sloužila k pozorování a střežení celé oblasti a měla být velmi vysokým orientačním bodem. Někdy dosahovala až téměř stometrové výšky. Postavit věž sahající až do nebe bylo nemyslitelné a nereálné. Jednoduše to byl nesmyslný plán. Myšlenka postavit tak odvážné, finančně náročné dílo, jakým vysoká věže bezesporu byla, mohla vycházet jedině z chvástavosti a ze zpupnosti jednotlivých vůdců i mocných lidí. Obyčejní lidé by jistě na takto okázalou stavbu vůbec ani nepomysleli. V chloubě a pýše se zrcadlila lidská touha po dosažení božského sídla, chtivost žít jako Bůh.
Cílem celé stavby bylo učinit si jméno a být shromážděn na jednom místě. Město mělo mít ohromnou slávu a věhlas v celém širokém okolí, mělo mít jméno, mělo být známé. Zároveň z města měl jít strach z velké moci a síly. Síla a moc se získá právě sjednocením všech lidí do budovaného velkého města. Celé lidské počínání mělo jeden jediný cíl – vzít svůj život do vlastních rukou a nepotřebovat žádnou pomoc od Boha.
Stavba velikého města a vysoké věže pramenila z lidské touhy vzít Boží plán do svých rukou a vlastní silou připravit svůj nový ráj.
5. (pět) Hospodin sestoupil, aby se podíval na město a na věž, kterou lidé stavěli.
Toto není naivní představa, kdy by se Bůh musel odebrat na místo, aby poznal, co se dole na zemi děje. Nebo že by musel nejdříve nestoupit a dozvědět se o stavbě města a věže a že by nevěděl a nepozoroval veškeré dění z nebe. Z Božího pohledu to znamená, že Bůh se vydává ze své světu vzdálené výsosti a sestupuje, aby se zjevil, soudil a pomohl. K soudu je ale zapotřebí nějaké žaloby. Tou je právě skutečnost stavby věže, která má sahat až do nebe. Ale stavba je tak nepatrná, že Bůh musí sestoupit, aby ji vůbec viděl. Viděno ze shora, je obrovská stavba přece jen dílem Adamových dětí, lidských synů.
Jak taková babylónská věž asi vypadala? Musela být hodně vysoká, aby byl dobrý rozhled na město a okolní krajinu. Zároveň věž sloužila jako orientační bod, který byl úzce spjatý s městem a jeho kultem. Šlo o více stupňovou věž nebo mnohapatrový zikkurat. Na veliké základně spočívalo dalších pět pater vysokých 6 – 18 (šest až osmnáct) metrů se zmenšujícím se půdorysem. Jednotlivá patra věže mohla mít svou barvu, např. nejvyšší patro mělo barvu stříbrnou podle měsíce, který se v oblasti Mezopotámie hojně uctíval. Nad posledním patrem byl zbudován chrám. Přístup na věž umožňovaly rampy či schodiště.
6. (šest) Hospodin řekl: „Všichni jsou jeden lid a mají jeden jazyk. A to je začátek jejich počínání. Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat“.
Jednotnost lidu vychází ze společenské jednoty. Lidé tvořili jednu společnost a skrze společné dílo mluvili jedním jazykem. Začali něco dělat, a to, co dělali, nebylo dobré. Proto bylo nutné to překazit.
7. (sedm) „Pojďme, sestupme a uveďme tam jejich jazyk ve zmatek, aby jeden druhému nerozuměli“.
Boží „nuže“ ironicky navazuje na již dvakrát pronesené lidské „nuže“ v předchozích verších. Také pro Hospodina je lehké něco učinit. Znovu se dovídáme, že Bůh sestoupil. Vždyť sestoupil již v 5. verši! Je možné, že jde o pozdější pisatelovu vsuvku a dodatek. Nyní zaměřme svou pozornost na problematiku množného čísla v Boží řeči, „sestoupíme a zmateme“. Možná jde o ironický protiklad k lidskému rozhodnutí „nadělejme cihel a vybudujme si“. Hospodin sestupuje, aby zmátl lidské jazyky. Zmatení jazyků není jen trest, ale i zábrana, aby se nepřihodilo něco horšího.
8. (osm) A tak je Hospodin odtamtud rozptýlil po celé zemi a přestali stavět město.
Hospodin nepotřeboval vydávat příkaz, aby bylo město zničeno, podobně jako zničil Sodomu. Zmatením jazyků se již lidé nemohli společně domluvit a ujednat se na další stavbě. Jak jsme již četli ve 4. (čtvrtém) verši, lidé se domnívali, že když si vybudují město s vysokou věží, nebudou rozptýleni po celé zemi. Ale zasahuje Bůh, na kterého při budování města zcela zapomněli. Došlo tedy k pravému opaku, než lidé zamýšleli. Lidé byli rozptýleni po celé zemi a stavbu města nedokončili.
O budování vysoké věže se nic nedovídáme. Asi proto, že věž v Hospodinových očích nebyla nijak důležitá.
9. (devět) Proto mu bylo dáno jméno Babylón, poněvadž tam Hospodin zmátl jazyk celé země. Hospodin je odtamtud rozptýlil po celé zemi.
Víme, že město se jmenuje Bábel, Babylon. Označení místa slovem Bábel překládá Písmo jako Zmatek a vysvětluje ho pomocí Hospodinova zásahu, zmatení řeči. Ve skutečnosti je Bábel v babylónském jazyce Bab‑ili, což znamená „brána boží“. V našem případě se jedná o žertovný nebo dobírající si výklad slova Bábel, ve kterém se skutečný význam slova, i když mohl být znám, překrucuje.
Zmařením celého lidského počínání ve stavbě města a věže končí pradějiny lidstva. Svět dospěl do stavu, jak jej známe, včetně toho, že se lidé nejsou schopni na ničem domluvit. Bůh si ale volí tuto chvíli, kdy člověk už pokazil co mohl, aby zasáhl do dějin a povolal si Abrama jako počátek svého lidu.
Když potom poslal svého Syna, aby vykoupil lidi z hříchu, je o letnicích na apoštoly vylit Duch svatý. Nejednota v řeči je překonána – každý rozumí jejich radostné zvěsti, jako by byla hlásána v jeho rodném jazyce. Nechme se proto oslovit Božím slovem i my.
Source: http://www.bible-cz.org/bibl_lit/536b.html
